Já a mé čtyři ledviny
András Both – ambasador Národního nefrologického programu v Maďarsku
Každý v Maďarsku zná Andráse Botha, nebo alespoň jeho hlas. Je tváří největší maďarské soukromé televize a je také skvělý herec. Mnoho lidí ale netuší, že je rovněž ambasadorem Národního nefrologického programu v Maďarsku. András Both podstoupil dialýzu a následně dvě transplantace, přesto si našel čas podělit se s námi o své zkušenosti.
Sbohem, ledviny
Od roku 1993 nebo 1994 jsem věděl, že jednoho dne budu mít problémy s ledvinami. Onemocnění ledvin u mě tehdy vzniklo po jedné banální infekci.
Byl jsem v práci a poprvé jsem si všiml, že něco není v pořádku. Při zkouškách jsem nebyl schopný udržet se na nohou. Kolega mě odvezl domů, mysleli jsme, že si jen potřebuji trochu odpočinout. Mou ženu to ale znepokojilo: trvala na tom, abych šel k lékaři. Lékař mi udělal ultrazvuk a diagnostikoval polycystické onemocnění ledvin. Tehdy jsem ani nevěděl, že něco takového existuje! Můj lékař mě poslal k nefrologovi, který mi řekl, že se jedná o chromozomální onemocnění. Protokol: každoroční kontroly vývoje onemocnění, které se později změnily na šestiměsíční.
Nefrolog mě zpočátku ujišťoval, že do 50 nebo 60 let pravděpodobně žádnou léčbu nebudu potřebovat. Život je ale nepředvídatelný a léčba byla nutná mnohem dříve. Neustálá únava mě ubíjela. Když se na to podívám zpětně, vím, že důvodem byla neschopnost ledvin správně filtrovat krev.
V roce 2003 jsem se dostal na čekací listinu na dárcovskou transplantaci ledvin. Řekli mi, že v mezidobí budu muset chodit na dialýzu. Také jsem zjistil, že průměrná čekací doba na dárce s mojí krevní skupinou 0 je delší než u ostatních. Operace jsem se nebál. Věděl jsem, co mám očekávat, protože můj nefrolog se mnou probral veškeré podrobnosti, a tak jsem se rozhodl nestresovat se něčím, co nemohu ovlivnit. Také jsem si neustále připomínal, že samotné oznámení o dostupné ledvině nemusí znamenat záruku transplantace. Aby nefrologové mohli provést operaci, musí být splněno více podmínek současně.
První oznámení a operace
Moje žena mi přesto zabalila do nemocnice tašku a schovala ji ve skříni. Takto jsem byl nachystaný na cestu, kdykoli bych dostal oznámení. A to se skutečně stalo, dokonce před tím, než jsem začal s dialýzou. „Dobré ráno, pane Bothe,“ řekl mi koordinátor do telefonu, „mám pro vás oznámení.“ Život byl opět nevypočitatelný! Měl jsem hodinu na cestu na kliniku. Tehdy jsem začal panikařit.
Moje mysl náhle začala pracovat rychlostí blesku. S kým si mám promluvit? Co ještě musím zařídit? Měl jsem se na kliniku dostavit ihned, ale stejně jsem nevěděl, jestli ledvinu dostanu! Jakmile dojde k oznámení, koordinátor zavolá několik pacientů, kterým je nutné provést další testy. V nemocnici odebrali vzorky krve, aby určili nejvhodnějšího příjemce. Přibližně za hodinu jsem se dozvěděl, že tato ledvina bude moje.
Na průběh operace si nevzpomínám. Pouze si pamatuji, že když jsem se probudil, dost to bolelo. Tehdy se ještě používala starší chirurgická technika a jiný typ anestezie. Spolu s lékaři a sestrami jsme čekali, jestli ledvina začne pracovat. Začala! Pak jsem musel počkat další tři nebo čtyři dny, jestli mé tělo novou ledvinu přijme. Když se tak stalo, zabalil jsem si věci a jel domů.
Po operaci
O tři měsíce později se vše změnilo k horšímu. Nefrolog mi udělal několik testů a dostal jsem stent, trubicovou kovovou síťku k rozšíření úzké tepny, jedné z cév v blízkosti ledviny. Transplantovaná ledvina nakonec selhala, ale mám ji stále v těle!
Připojen k přístroji
Moje první návštěva v dialyzačním centru se ještě netýkala léčby. Byl jsem tam na kontrole a ze zvědavosti jsem se tam porozhlédl. Chtěl jsem se co nejdříve dostat pryč. „Já, tady?“ myslel jsem si: „to nemohou myslet vážně!“ Ale věděl jsem, že na mě čeká dialýza – a že jen ona mě udrží naživu. Během dialýzy jsem chtěl dál žít svůj život a dělat věci, které mě baví. O víkendech jsem měl více času, ale stejně jsem musel brát léky, správně se stravovat a hlídat si příjem tekutin.
Znovu na operaci
Telefon ohledně mé druhé dárcovské ledviny přišel také nečekaně. Tentokrát jsem už ale věděl, co bude následovat. Uvědomil jsem si, jak je důležité mít dobrý vztah s lékařem. On chápal, co chci, a já jsem dodržoval jeho pokyny, abych toho dosáhl, což mu nakonec usnadnilo práci. Svou roli samozřejmě sehrála i trocha štěstí. Před operací musíte být zdraví – žádné nachlazení, chřipka nebo jiné virózy. A já jsem byl naštěstí zdravý.
Druhá operace byla jednodušší, částečně také díky novým lékům a chirurgickým technikám, i průběh operace se mi zdál hladší. Věděl jsem, co mohu očekávat, což mi také psychicky pomohlo. Od operace uplynuly téměř tři roky a na kontroly chodím přibližně jednou za šest měsíců.
Rodinný život – upřímnost nade vše
Lidé se mě často ptají, jak se s mým osudem vyrovnala rodina. Velmi si cením upřímnosti, takže jsem se všemi, včetně mých dětí, mluvil od začátku otevřeně. Při dialýze mě navštěvovali, a to jim umožnilo nahlédnout do této části mého života. Když jsem zjistil, že transplantovaná ledvina nefunguje, nechtěli jsme si tím ztrpčovat život. Dál jsme chodili na procházky a cestovali, ale museli jsme všechno pečlivě plánovat.
Žije pacient po transplantaci zdravěji?
Po transplantaci jsem se začal více zajímat o své zdraví. Léky proti odmítnutí transplantátu způsobují oslabení imunitního systému, takže na sebe musím dávat pozor.
Užívám předepsané léky a o všem otevřeně mluvím se svým lékařem. Pokud cestuji, vždy si raději dvakrát zkontroluji, jestli mám dostatek všech léků. Jinými slovy, žiji stejný život jako kdokoli jiný, jen s trochou péče navíc a trochu opatrněji.